BK NH Ostrava - basketbalový klub

Aktuality: Trilogie se šťastným koncem

Navazuji tam, kde jsem minule skončil, a to přesvědčením, že v Kolíně zvítězíme. Bohužel nás takové štěstí nepotkalo.

Tak tedy po několika venkovních utkáních Vám dávám nahlédnout do pocitů fanouška, jenž absolvuje zápasy na soupeřových hřištích. Jedenkrát střední Čechy, jednou Slovensko, jednou východní Čechy – to byly poslední štace, které jsem s týmem absolvoval.
Kolínská vyhřátá tělocvična během utkání zcela zaplněna nebyla. Vzhledem k výborným výsledkům domácích jsem předpokládal, že nebude jediné volné místo, ale mýlil jsem se. Při vstupu dostávám vstupenku s očíslovaným místem a hledám, kde skončím. Místa kolem mne je po celé utkání dost, domácí fanoušci jsou korektní a občasné pokřiky, že mě s tím bubnem vyhodí, přecházím s úsměvem. 
Od začátku povzbuzuji z plných plic a našim hráčům se daří. Domácí diváci (a opět bych je nazval diváky – stejně jako v naší hale – ta podoba je zcela zřejmá) mě překvapili svým klidem. Zřejmě si mysleli, že utkání je předem vyhráno a není nutno svůj tým povzbuzovat. Poločasová možnost házet na koš (výhra automobil) mě samozřejmě míjí, ale vyrovnané utkání s naším vedením mi dává naději, že zpáteční cesta do Ostravy bude velice příjemná. Bohužel několik ztrát (i smolných) v polovině čtvrté čtvrtiny otáčí skóre ve prospěch domácích a našim se nedaří vyrovnat. 

Teprve na konci utkání se domácí diváci mění ve fanoušky a dotlačí domácí hráče k vítězství. I přes konečnou porážku podali z mého pohledu naši výborný výkon – jen ten konec. Musíme se tedy připravit na další zápas.

Doma s přehledem porážíme Ústí a čeká nás druhá cesta na Slovensko, tentokrát do Bratislavy.
Středeční odjezd z mokré Ostravy je naplánován na dvanáctou hodinu a jako vždy je přesný téměř na minutu. Cesta do bratislavské HANT arény probíhá v klidu a už se pomalu těším na utkání, ve kterém nás čeká výhra, díky níž stále žije naděje na postup do skupiny A1. Basketbalový Inter sice před utkáním vyměnil trenéra, ale přísloví „nové koště dobře mete“ mi v souvislosti s tímto utkáním nepřipadá reálné. Pozdě odpoledne nás vítá studená Bratislava a k tomu ještě studená hala. Podle mého laického odhadu pětitisícová hala se zaplňuje jen sporadicky a konečný odhad 500 diváků bude možná ještě nadnesený.

Zaujímám své místo za naší střídačkou se svým bubnem a novou basketbalovou vlajkou a těším se, jak to těm domácím nandáme. Okamžitě ze startu ženu svůj tým dopředu, avšak hra ani střelba se nedaří. Přesto si problémy nepřipouštím. Fandím ostošest, neboť domácí diváci jsou potichu jako v kostele a já si připadám jako doma v Tatranu. Pár metrů ode mne sedí člen ochranky a hlídá mě, abych neztropil výtržnosti, ale vzhledem ke své holubičí povaze nemám toto v plánu.
Remízová první čtvrtina se do půle mění na poločasovou prohru a zbývající čas zápasu protrpím pohledem na trápící se hosty v barvách NH. Nic se nedaří, nic se nedaří, nic se nedaří, fandím stále, ale už i domácí diváci tuší senzaci (a přiznejme si, že to překvapení je). Občasná jiskřička naděje ve čtvrté čtvrtině mě stále ještě drží v naději, že se NĚCO stane. Ale nic se nestalo. I když jsem sám sebe pasoval do role „šestého hráče“, ani tato převaha bohužel nestačila.
Domácí diváci děkují svým hráčům, že jim Ježíšek nadělil pozdní, ale krásný vánoční dárek.
Skloněné hlavy našich hráčů netřeba komentovat, ale někdy bych rád viděl, co se v nich honí. Smutná a tichá cesta zpět uběhla velice rychle.

Následuje domácí porážka s Prostějovem (děkuji fandům PV, že přijeli a vytvořili v Tatranu konečně basketbalové prostředí). 

Týden po této porážce vyrážím do Pardubic do hokejové ČEZ arény, kde se pár stovek diváků ztratí jako kapka v moři. Vzpomínám na rok staré utkání, kde jsme překvapivě vyhráli, i když porážka byla velice blízko.
Při vstupu do haly mě pořadatel odkazuje do sektoru fanoušků hostů a tak mám místa pro sebe dost a dost. Na palubovku se trousí naši hráči, domácí přicházejí chvíli po nich a já zjišťuji, že na soupisce nebudou dvě z opor – Bohačík a jmenovec Pospíšil, naděje na přijatelný výsledek se zvyšuje. Objevuje se i náš bývalý hráč Lukáš (Palyza), který si přišel popovídat s naší lavičkou. Komu bude fandit je zcela zřejmé. Před zahájením utkání přichází gratulace panu Hummelovi k jeho kulatým narozeninám a po chvíli se rozbíhá zápas. Ve svém sektoru se snažím fandit seč mi síly stačí, domácí fandové jsou však v přesile. „Každý chvilku tahá pilku“, takto by se dal charakterizovat průběh utkání. Ještě před nedávnem pardubický hráč Derek W. přidává na naše konto další a další body a celý tým bojuje, jako kdyby byl ve finále Mattonky. Adrenalin stoupá každou minutou a sekundou, která chybí do konce utkání. Vynikající obrana a přesná střelba v závěru nám přináší překvapivé vítězství a dárek panu Hummelovi je na světě. Moje radost po vítězství je stejně velká jako při výhře v Levicích. Historie se nebude ptát, jestli byli domácí oslabeni či ne, ale bude si pamatovat výsledek. A já si odnáším další zážitek, který přidávám jako korálek na náhrdelník, který se plní sice pomalu, ale jistě. Začínám se těšit na nadstavbu a plánovat, kam vyrazit s naším týmem vstříc vítězství a postupu do play-off.

Na další setkání s Vámi se těší 
Miroslav Pospíšil