Russell Woods - Vítěz Kooperativa Faktoru.

Přidáno 08.02.2018, přidal Václav Mrkvica, přečteno 254x

Náš pivot se stal vítězem prestižní ankety.

Náš Russell Woods se stal vítězem Kooperativa Faktoru! Na rozhovor s ním včetně jeho nejpovedenějších akcích se můžete podívat na odkaze, který je níže.

Ostravský power forward Russell Woods je dalším z řady dílčích vítězů Kooperativa Faktoru, který ještě nedávno neměl ponětí, že nějaká taková statistika v české lize vůbec existuje. Na to je jeho lednový průměr 6,6, který byl ze všech hráčů v NBL vůbec nejlepší, docela husarským kouskem. Aktuálně je před ním navíc v celkovém pořadí jen soví forward Alexander Madsen a rozdíl mezi oběma baviči činí pouhých šest desetin. Paradoxně to byl právě Madsen, kdo Woodse o existenci statistiky měřící atraktivitu hry jednotlivých hráčů, během nedávné All-Star Game informoval. Na to, že jde o největšího soupeře, se tu musí zvednout palec nahoru. 

Třiadvacetiletý 203 vysoký Američan ale v Kooperativa NBL nežije jen z povedených dunků a bloků. Aktuálně je druhým nejužitečnějším hráčem Nové huti a navíc i 15. hráčem s nejvyšší efektivitou v celé lize. A mimo to umí i zajímavě vyprávět – o svém vyrůstání po boku současných hvězd NBA, o střetávání s českým prostředím, s tuzemskými arbitry, s nečekaně zvídavými lidmi, lupiči bot i velmi akční ostravskou policií.

Russelle, jaké to bylo přijít jako nováček po univerzitě do třísettisícové průmyslové metropole severní Moravy?
Je to tu stejné jako ve městě, ze kterého pocházím. I (skoro třímilionové) Chicago je velké průmyslové město, neviděl bych v tom zásadní rozdíl. Podobné je i počasí, které je tu chladné jako v Chicagu.

Na co jste si zvykal nejhůř?
Určitě na komunikaci. Ne každý tu mluví anglicky, ale za dobu, co jsem tu, mi lidi začali rozumět o něco líp a i já se naučil pár českých slov.

Potřebujete někdy vy a vaši krajané v týmu překlad třeba při timeoutech v utkáních?
Trenér Medvecký umí dobře anglicky, což je fajn, a většinou na nás v týmu mluví anglicky, protože většina kluků rozumí. A pokud někdo nerozumí, tak to řekne i česky, případně srbsky. A to platí i o timeoutech. A když něco řekne jen česky, při kreslení signálů na tabulku mu už rozumíme.  

Působíte v Ostravě, takže jste asi nemohl nenarazit na proslulou Stodolní ulici…
Já navíc bydlím ani ne pět minut od ní, chodívám tam tedy dost často, i kvůli dobrému jídlu. A pokud jde o kluby, hraje se tu trochu jiná hudba než u nás, ale jedno místo mi tu bary v Chicagu docela připomíná. Hrají tam americkou muziku a líbí se mi tam. Hodně vyrážím ven s Michalem Medveckým, spoluhráčem a synem našeho trenéra, se kterým trávím spoustu času. Přechod z Ameriky jsem měl díky němu o hodně snazší a dost jsem se toho o Ostravě i Česku dozvěděl. A o Vánocích už jsem vyrazil i do Prahy.

Co vás tu kromě podniků ve Stodolní baví ještě?
Líbí se mi zdejší atmosféra, baví mě být v kontaktu s lidmi, kteří mě ani neznají, chtějí si jen promluvit a něco se o mně dozvědět. Anebo jen pozdravit. Tohle by moc lidí v Americe neudělalo.

Zaskočilo vás něco?
Ani bych neřekl. Původně jsem si ani nemyslel, že by to mohlo být tak dobré, jak je to teď. Říkal jsem si, že by to tu mohl být dost blázinec, ale funguje to tady normálně.

Už jste po Ostravě řídil, nebo není třeba?
Pracuju na tom, můj manažer mi ale nechce dát klíčky od auta. Nebál bych se tu řídit, samozřejmě pokud by to byl automat. (usměje se)

Prý už došlo i na „nástrahy velkoměsta“, když jste hned na úvod angažmá odjeli z bytu na zápas s tehdy testovaným rozehrávačem Patrickem Johnsonem a nechali puštěný plyn. Jak to dopadlo?
To jsem nezpůsobil já, ale spolubydlící. (důrazně) Po zápase za mnou někdo z klubu přijel udělat rozhovor, všimli si toho a vypnuli to.

To bylo zatím jediné „drama“, jaké jste tu zažil?
Stalo se, že někdo z ulice přišel do našeho pokoje a ukradl nám boty na basket. Nikdo tu zrovna nebyl, protože jsme měli trénink. Za dva dny se ale ozvala policie, která toho chlápka našla někde ve městě. Takže to mělo dobrý konec.

Pojďme na basketbalové kurty. Musel jste si jako nováček zvykat i na odlišný styl pískání?
Tohle pro mě bylo trochu „crazy“ (bláznivé). Ne vždycky se s rozhodčími shodneme, pokud jde o posuzování faulů, míru připuštěné agresivity a podobné věci. Teď už je to lepší, ale pořád mám problémy si na to zvyknout.

Jsou vám arbitři ochotní výroky anglicky objasnit? Mluví s vámi?
Většinou ne. Jakmile se jednou nějak rozhodnou, už to nezmění. Určitě si musím dávat pozor na to, co jim říkám. Tím, že nejsou rodilí mluvčí, můžou někdy něco, co jim říkám, vzít špatně, i když se jen ptám, co jsem udělal. Mockrát se ale nedozvím, co bych měl udělat, abych se příště nedopustil stejné věci.

Za leden jste se stal králem Kooperativa Faktoru. Jak dlouho o téhle statistice víte?
Při ligové All-Star Game v Ústí jsem se od Alexandra Madsena z USK dozvěděl podrobnosti. Od té doby se tím zabývám vážněji.

Prozradil vám Alex Madsen, že si celkový vítěz přijde na 50 tisíc korun?
Tohle zrovna ne. Je to dobrá odměna. Jasně, že teď, když o všem vím, za smečemi půjdu víc. Je to ostatně moje hra a snažím se o tyhle kousky každý zápas, protože je to důležitá součást basketu. Ale nemrzí mě, že jsem o prize money nevěděl dřív, protože bych se na to moc zaměřoval a tlačil se do toho.

Býval jste vždycky náruživý smečař, účastnil jste se i nějakých soutěží?
Soutěží ne. Spíš jsem cítil, že s přibývajícími roky ztrácím trochu výskok. Jsem typ zápasového dunkera, ale kdyby se někdy naskytla šance na soutěž, šel bych do toho. Musím taky říct, že během této sezony jsem se až v poslední době dostal fyzicky do lepší formy, cítím se líp a všechny tyhle kousky se mi provádějí snáz. V létě jsem nebyl v nejlepší formě, ale za dobu, co jsem tady, jsem se tomu věnoval víc.

Povězte i pár slov o svých basketbalových začátcích v Chicagu…
Vyrůstal jsem na jižním předměstí, kde spousta lidí basket milovala, a podporovala mě i mou rodinu. A jak jsem rostl a zlepšoval se, řekl jsem si, že jestli chci něco dokázat, být první z rodiny, kdo se dostane na univerzitu a bude mít šanci na vzdělání zdarma díky basketu, a budu tak schopen udělat i něco pro svoje nejbližší, tak tohle je moje šance. Byla to pro mě motivace, abych se dostal na úroveň některých kamarádů, co už hráli hodně dobře. Na stejnou střední školu Simeon jako já dřív chodil i „Benji“ Wilson (v roce 1984, kdy byl v 17 letech top talentem celých USA a školu dovedl k prvnímu státnímu titulu, jej při pouliční hádce zastřelil jiný mladík, řada hráčů z této školy později nosila na jeho památku číso 25, které má nyní i Woods v NH – pozn.), později taky Derrick Rose a já na ní hrál v týmu s Jabarim Parkerem, dvojkou draftu NBA 2014. 

 

 

Video: http://bit.ly/2EdqsTU